Florencie

Florencie (Firenze) je starodávné město ležící v kraji Toscana a je hlavním střediskem renezanční kultury středověké Itálie. Je v ní řada sakrálních staveb a mnozí turisté ji vyhledávají pro určité signifikantní objekty, které nikde jinde v Toskánsku nejsou. Především jde o sochy Michelangela Buonarottiho, Donatelovy fresky, most Zlatníků přes řeku Arno, chrámy, muzea apod. Z parkoviště umístěného na návrší je impozantní pohled na centrum města, řeku a most Zlatníků.

V rohu parkoviště je umístěna slavná socha Davida od Michelangela. Jde o kopii, protože originál je uložen v městském muzeu a přísně chráněn. Ostatně Davidů je ve Florencii povícero, ale jsou to pořád jenom kopie svého originálu.

Z vyvýšeniny nad městem si lze transfokátorem přiblížit okolí řeky Arno a její překlenutí slavným mostem Zlatníků, který nemají jen Benátky. Na mostu je vidět řada budov s několika podlažími, v nichž původně byly zlatnické dílny. Most byl na svou dobu velmi odvážnou stavbou, protože je nesen jen na dvou pilířích vetknutých do pohyblivých písků řeky a mostovka byla neobvykle obtížena několikapodlažními domy. K mostu se ještě dostaneme zblízka.

Skulpturou Zvěstování P. Marii dal Donatelo v duchu renezance biblickému příběhu zcela světský charakter, jakoby šlo o návštěvu sousedů, ale přitom scénka je velmi důstojná, zobrazuje charakterové vlastnosti postav a rozhodně neuráží city křesťanů, i když byli zvyklí vídat archanděla Gabriela s křídly a v nadpozemském pojetí. Mariin poklek zdůrazňuje podvolení se Boží vůli a submisivní chování vůči vzácnému hostu, jehož nikdy neviděla a přesto mu uvěřila.

Kostel Sv. kříže (San Groce) je znalci architektury velmi ceněn, protože přesně v duchu rnezance přesdtavuje nikoliv monumentalitu bohaté církve ale její snahu o prosté vyjádření lidské pokory vůči bližnímu. Zahrada atria není nijak zdobena a loubí kolem ní svými malými oblouky křížového zaklenutí zdůrazňuje právě prostou přírodu místo v gotice obvyklé nadutosti. Kostel San Groce ještě dále uvidíme zvenku v soumraku zapadajícího Slunce.

Na tomto náměstí Nanebevzetí stál první dům pro odložené děti, kde zpravidla svobodné matky mohly své nechtěné děti anonymně odložit. A nešlo jen o bohaté měštky, které zhřešily, ale i o chudinu, která neměla sociální podmínky k výchově dětí. Tuto praxi později církev odvrhla jako příčící se písmu svatému.

Palác Uffizi byl původně sídlem Medičejů ale po výstavbě jejich nového a mnohem honosnějšího sídla na druhém břehu Arno se stal správním střediskem, kde byly umístěny kanceláře správy města, tedy jakýmsi magistrátem. Dnes i v minulosti byl palác průchozí nádvořím do dalších ulic města a nebylo tedy asi nutné úřednictvo střežit, jak jsme si zejména v poslední době zvyklí dnes. Palác stojí na nábřeží u řeky Arno a patří k nejhonosnějším stavbám tohoto nábřezí.

Most Zlatníků (Ponte Vecchio) je jedinečnou ukázkou stavitelského umění, praktického využití pro bydlení i podnikání středních stavů a v neposlední řadě i svědkem arogance moci Medičejských. Ti po přestěhování do nového rodového sídla byli nuceni přecházet řeku do centra města a aby se nemuseli potkávat s lidmi na ulici, nechali si zhotovit speciální chodbu v nejvyšším podlaží budov stojících na mostu. Chodba je opatřena okny, z nichž mohli pozorovat okolí řeky a nebýt přitom viděni. Okna současně prosvětlovala chodbu, takže nebylo třeba loučí.

Uprostřed mostu stojí busta slavného zlatníka a současně mistrovského sochaře Benvenuta Celliniho, kterou si jako autoportrét sám zhotovil a nechal odlít z bronzu. Jeho nejznámější socha je bronzový Perseus oslavující své vítězství v podsvětí vztyčením useknuté hlavy ověnčené hady. Socha spolu s dalšími je umístěna v zastřešeném podloubí u katedrály. Sochy Benvenutiho Celliniho svědčí o jeho zejména sochařském mistrovství. Jeho šperky jsou uloženy v městském muzeu, takže je vidí méně lidí než jeho sochy. Stal se také hlavní postavou několika slavných historických románů. Sochařská díla autora dnes zná téměř každý návštěvník Florencie, zatímco jeho šperky slouží k potěše jen jejich vlastníkům. Znalost výroby šperků umožnila Cellinimu vytvářet sochy výhradně z bronzu litím na ztracený vosk, což byla na tehdejší dobu velmi náročná technologie.

Poblíž sebe stojí sochy (kopie) dvou slavných osobností krále Davida z doby, kdy ještě panovníkem Židů nebyl, a boha moří Neptuna. Obě postavy Michelangelo pojal věcně a anatomicky dokonale prokreslil mužské postavy útlého jinocha a svalovce.

Na náměstí poblíž katedrály (ukrývá se vlevo od paláce) stojí Palais Vecchio. Proti jeho monumentální frontální fasádě se jako stín rýsuje vpravo Celliniho Perseus vypadající proti paláci zcela nicotně. Podrobnosti lze uvidět v následující fotogalerii.

Bronzové divoké prasátko slouží turistům jako oddech od renezance. Omakaný čenich svědčí o tom, že pověst o životním štěstí, které potká každho, kdo si prasátko pohladí, je věčná.

Chrám Sv. Vavřince (San Lorenzo) je zdoben znamenitou výzdobou předních středověkých florentinských umělců včele s Michelangelem a Donatelem. Kazatelny z kamene na zavinutých sloupech připomínají vztyčené katafalky do vzduchu, k nimž není přístup pro kazatele (nemají schody).

Monumentální kaple vládců středověké Florencie zvenku vypadá jako strohý kostel, ale uvnitř naopak vyniká úctyhodnou výškou a zlaceným zdobením soch a obrazů. Moc městských vládců byla mnohem větší než církve - to asi Medičejští chtěli světu naznačit.

Propletence pěších turistů, aut a cyklistů táhnou centrem Florencie ke katedrále S. Marie del Fiore. Její boční zeď je zčásti zakryta babtistériem (křtitelnicí). Provoz pěších turistů a motoristů je zde enormní, ale obdivuhodná tolerance všech navzájem umožní, že se ulicí dá bezpečně procházet. V průčelí hlavní třídy je vidět chrám, který je částečně zakrytý křtitelnicí (Babtistériem). Perspektiva zobrazuje křtitelnici jako monument, ale chrám v pozadí je podstatně větší.

Křtitelnice je svědectvím doby, kdy církev získávala ovečky hlavně křtem pohanů, a kdy běžné kostely návaly nezvládaly. Na zlacené bráně jsou pro zvýšení pokory návštěvníků vyobrazeny výjevy z Dantova Pekla. Na Slunci se brána nádherně třpytí, ale ve stínu vypadá docela nenápadně. Stavby mohutných křtitelnic v podobě chrámů byly ve středověku vyvolány potřebou posloužit novým věřícím, kteří se chtěli dát pokřtít. Dosavadní kostely a chrámy této poptávce nebyly schopny posloužit.

Hlavní florentinská katedrála musí být samozřejmě zasvěcena P. Marii včetně přívlastku, jak bylo tehdy zvykem. Fronta čekajících na prohlídku katedrály je nenečná a vyplatí se provést rezervaci přes internet.

V klášteře je pod sklem přísně střežená Donatelova freska, která je údajně nejcennější památkou z doby renezance. Umělec musel mít perfektně připravené barvy a potřebné nářadí a počkat, až zedníci nanesou omítku. Pak měl jen několik hodin k provedení díla do vlhké omítky. Barvy přes historicky dlouhé stáří září bez zásahu restaurátorů dodnes. Fotografování je přísně zakázáno, ale na českého turistu nepoužívajícího vzhledem k okolnostem blesk hlídači nevyzráli.

Jsme zpátky u kostela S. Groce. Slunce zapadá a mramorová fasáda kostela svítí na náměstí. Dojmů bylo mnoho a nohy bolí. Sedíme na lavičce před starodávným kostelem a rozjímáme, zda renezanční život byla tak bohatý, jak dnes dosvědčují památky. I když ne, svědkové minulosti stojí zato. To je poslední loučení s renezanční Florencií.


Tvorba webových stránek zdarma Webnode